Běloruská cesta k uzavřené společnosti? - rozhovor s Voljou Dudko
Běloruská cesta k uzavřené společnosti?
Rozhovor s Voljou Dudko o současném Bělorusku, roli běloruštiny, o nadějích i problémech opozice, o procitnutí z naivity i expanzi běloruských traktorů.
Navážu na panelovou diskusi, které jste se zúčastnila a zodpovídala mé otázky o ekonomické krizi v Bělorusku. Podstatnou otázkou ovšem zůstává, jak tato krize vznikla?
Za jejím vznikem stál předvolební slib prezidenta Lukašenka, že platy Bělorusů budou ekvivalentní k 500 dolarům. Ovšem kvůli tomu musel Lukašenko nechat vytisknout větší množství peněz, z čehož vzešlo rychlé zvýšení inflace a s ní znehodnocení běloruské měny. Ale namísto reforem se vláda opět obrátila na Rusko se žádostí o ekonomickou pomoc, kterou dostala, ale za určitých podmínek: např. privatizace státních podniků, o kterou má Rusko samozřejmě zájem.
Běloruská vláda navazuje obchodní vztahy i s jinými spojenci. Například smlouva s Kubou o dovozu traktorů. Můžeme to chápat jako snahu o částečné vyvázání se z vlivu Ruské federace?
Částečně ano, je to jakýsi pokus k nalezení jiného exportního trhu než ruského. V Bělorusku je rozvinutý těžký průmysl díky SSSR, ale vyrábí se zde zboží, které se těžko prodává ve vyspělejších zemích. Velkým problémem je nedostatek zdrojů, hlavně zdrojů energetických. Tím je daná závislost na Rusku, a tedy i důvod nedokonalých reforem. Závislost na ruských zdrojích a pohodlnost na tom cokoliv měnit. Po vyhlášení nezávislosti se běloruské podniky rozdělily na ty, kterým se daří dobře a na ty, kterým se daří špatně a jsou tedy neefektivní. Tyto podniky mají podporu od vlády, například jsou jim poskytovány zlevněné úvěry pro jejich rozvoj. Většina průmyslových podniků má dané určité kvóty výroby, které jsou ovšem vyšší než poptávka. Například traktory už není ani kam skladovat, proto je Bělorusko nabízí Kubě, Venezuele i některým africkým zemím. Ekonomika je stále řízená podobně jako v SSSR. Vláda nařizuje plnění norem a lidé pracují podle nich. Správně by výroba měla být orientovaná podle základní osy nabídky a poptávky.
Ovšem co nabízí Bělorusko na oplátku Rusku? Hrají v tomto vztahu stále důležitou roli mocenské tendence Ruska?
V Rusku jsou dosud imperialistické tendence, zejména u Putina. Chtěl by vytvořit Euroasijskou unii, podobnou EU. Potřebuje proto Bělorusko, které je na hranicích s EU. Navíc Bělorusko bylo za doby SSSR rozvinutá země se strategickými podniky těžkého a ropného průmyslu a Rusko má nadále zájem na jejich vlastnění.
Jaká je nyní sociální situace v Bělorusku? Sužuje zemi například vysoká nezaměstnanost?
Oficiální nezaměstnanost je nízká, ale kvůli tomu, že počítá jen s nezaměstnanými lidmi registrovanými na úřadech práce. Ekonomicky aktivních lidí, kteří nejsou nikde registrovaní, není zanedbatelné procento. Jsou to buďto pracovníci na černém trhu, nebo pracovní migranti, pracující nejčastěji v Rusku.
Jak vypadala situace v Bělorusku před volbami v prosinci 2010? Vyjádřila jste se negativně k pojmenování tohoto období Běloruským jarem.
Neměla jsem velké naděje. Cítila jsem, že Lukašenko nedovolí demokratické volby. Bylo vidět, že hraje nějakou hru s prezidentskými kandidáty. Za prvé jich bylo hodně, pro lidi bylo těžké se v množství kandidátů vůbec zorientovat. Mně bylo jasné, že stávající prezident udělá všechno proto, aby se udržel u vlády.
Pramenila Vaše skepse kvůli událostem, které následovaly po volbách v roce 2006? Připomínaly Vám události pouhé opakování?
V roce 2006 jsem měla úplně jiný pocit. I ostatní lidé cítili nadšení a opravdu doufali, že se něco změní. A také se něco se změnilo přímo v lidech, kteří byli na náměstí a angažovali se s velkým nadšením. Postupně ale začalo převládat zklamání. Lidé byli rozčarovaní i z opozičních politiků, mezi kterými nebyla jednota.
Je nyní větší šance, že se opozice v Bělorusku sjednotí?
Těžko předvídat, sama to tak nevidím, ale samozřejmě musím doufat, že časem se situace zlepší. V současnosti to nevypadá, že by se zjevila osoba silného lídra, která by dokázala sjednotit běloruskou opozici a zároveň byla natolik charismatická, že by byla schopná vést lidi. Podstatným problémem je, že Lukašenko likviduje všechny oponenty.
Nemůže být tato osoba mezi minulými prezidenstkými kandidáty? Před pár dny byl například propuštěn Andrej Sanikov?
O tom pochybuji. Mám pocit, že bývalí kandidáti jsou rádi, že vůbec žijí. Před pár dny propustili Sanikova a ten je naprosto zlomený. Přežil ve svém životě tolik, včetně mnohých zatčení. Když byl tázán, jestli bude nadále pokračovat v politice, odpověděl: „Já teď myslím jen na jedno, jak budu žít dál“.
Je známo, jestli kandidáti, kteří byli napadeni, se chtějí nadále angažovat v politice? Hrozilo napadení i jejich spolupracovníkům?
Jistě, několik mých přátel, kteří se angažovali v předvolební kampani, se skrývali. Dlouho bylo také mnoho lidí vystaveno domovním prohlídkám. Po 19. prosinci 2010 se toho hodně změnilo. Do té doby jsem považovala Bělorusko za autoritativní zemi, kde se časem něco změní. Ale nyní si myslím, že jde Bělorusko spíše opačným směrem. Po rozehnání demonstrace jsem získala pocit, jako bych byla ve válce, kde je mým hlavním nepřítelem stát a jsem partyzánem, který nemůže bojovat, může se jen skrývat.
Měla jste strach i o sebe kvůli tomu, že jste byla nezávislou pozorovatelkou voleb?
Ano, nevěděla jsem, jestli přijdou i ke mně. Věděla jsem, že se ani nesnažily hlasy opravdu sčítat. To mě opravdu překvapilo. Poprvé ve svém životě jsem se tváří tvář setkala s tímto systémem. Komise se ze začátku snažila být příjemná, ale poté náhle obrátili a začali být agresivní. Jeden muž působil přímo jako hlídací pes. V momentě, kdy se začalo sčítat, jsem se zeptala, zdali se mohu podívat, jestli jsou hlasy rozdělovány správně podle jmen kandidátů. Oni mi řekli: „Ne nemůžete, copak nám nevěříte?“. No, nevěřila jsem. Když jsem dále upozornila na porušování volebního zákona, zmíněný muž zavolal policii, aby mě vyvedla ven. Nejvíce mne překvapilo, že ostatní členové komise vůbec nereagovali. Tady jsem poprvé zahlédla samotnou povahu režimu: lidé nebojují proti němu, ale také nebojují za systém. Snaží se jen přizpůsobit, snaží se nemít problémy a jen tak být.
Tajemník běloruské centrální volební komise prohlásil, že k připravovaným parlamentním volbám navrhuje nezávislé pozorovatele nezvat. Co čekají lidé od zářijových voleb?
Zdá se mi, že to nikdo nebere vážně. Nevěřím, že si někdo myslí, že těmito volbami se v Bělorusku něco změní. Ani političtí aktivisté. Ti jsou rozčarování ještě z prezidentských volbách 2010 a hlásají, že by se připravované volby měly bojkotovat.
Hraje v této snaze o bojkotování voleb také strach kvůli procesům, které probíhaly po volbách v roce 2010?
Největším problémem je, že se v Bělorusku nedodržují zákony. Lidé po protestech byli odsouzeni na 10, 11 či 15 dní bez jakéhokoliv právního podkladu. Přišlo mi, že soudci rozdávají tresty jaksi náhodně. Nebylo odůvodněno, proč někdo dostal 10, někdo 11 a někdo 15 dní. Prostě není žádný platný trestní zákoník. Někteří lidé byli odsouzeni, i když se nezúčastnili protestů. Potkala jsem muže, který čekal před vězením na propuštění svého bratra. Ptala jsem se ho, jestli byl také na náměstí a on odvětil, že byli jen ve špatný čas na špatném místě. Zrovna šli okolo s bratrem z kina.
Prezident Lukašenko vydává tzv. dekrety. Jaká je vlastně jejich právní síla?
Dekrety mají stejnou sílu jako zákon. Problémem je, že hodně z nich je přímo v rozporu s ústavou. Ale nejen s ústavou, ale také se zákony v trestním zákoníku či jsou v rozporu i k sobě navzájem. Z toho vyplývá absolutní nejasnost právního řádu.
V jakém postavení je běloruská nezávislá kultura? Jaké možnosti mají hudební kapely, spisovatelé i jiní umělci?
Běloruská kultura není státem podporovaná, ba přímo naopak. Pokud lidé znají svou historii a svou kulturu, mohou na tomto základě vytvářet společnost. Jako taková v Bělorusku společnost není. Začátkem 90. let se hodně psalo v běloruštině a bylo množství běloruských kapel, ale poté jakoby se situace obrátila nazpět. Běloruský jazyk začal být vnímán jako dítě opozice. Nyní je divné jen tak bez důvodu mluvit bělorusky. Běloruština už není vnímána jako společný jazyk. Setkávám se s tím, že lidé, kteří mluví běloruštinou, jsou především ti lidé, kteří mají nějaké hodnoty a zajímají se o to, co bude dál.
Například kapela zpívající v běloruštině má automaticky problém?
Z počátku možná ne, ale později s jistotou. Ne, že by na to byl speciální zákon či vyhláška. Běloruština i ruština jsou dva oficiální státní jazyky. Ale lidé, kteří principiálně používají běloruštinu, jsou systematicky vytlačováni ze společenského života. Dřív nebo později se kapely dostanou na ban list, na kterém jsou hudebníci, kteří nesmějí pořádat koncerty.
Nepsaná pravidla vytváří jakousi autoregulaci? Lidé podle nich kontrolují sami sebe?
Ano. Přesně v tom spočívá povaha systému. Lidé sami sebe kontrolují a vláda už nemusí na tomto poli ani působit. Systém kontroluje sám sebe a lidé, kteří používají běloruštinu, jsou v jakési vnitřní emigraci. V této emigraci jsou lidé, kteří se scházejí ve skupinkách a nešíří své názory. Vytvářejí subkulturu, která žije sama v sobě a svým způsobem se distancuje od okolí.
V jakém postavení je nyní běloruština v Bělorusku?
Běloruština se užívá stále méně a méně. V Minsku je možná několik středních škol, kde se vyučuje bělorusky, ale dříve to bylo samozřejmě mnohem víc. Tento problém se vleče ještě z dob komunismu, kdy hlavní politikou komunistické strany v Běloruské SSR bylo porušťování. Když Brežněv přijel do Běloruska, řekl: „Čím dříve přejdete do ruštiny, tím dříve dosáhneme komunismu“. Na většinu vedoucích postů byli dosazováni jen Rusové. V podnicích i jiných institucích se mluvilo rusky a lidé, kteří chtěli něčeho dosáhnout, se tedy snažili mluvit rusky. Běloruština se přechovávala spíše na vesnicích, a získala tak status jazyka vesničanů. Po získání nezávislosti probíhalo jakési nacionální obrození. Vrátila se běloruská vlajka i státní znak a bylo mnoho škol, kde se vyučovalo bělorusky. I já jsem studovala školu v běloruštině. Období let 1989 až 1995 je považováno za období nacionálního a kulturního obrození, ale s příchodem vlády Lukašenka a jeho sovětskou mentalitou postupně začalo být vše nacionální spojováno s politickou opozicí. Skoro všichni, kdo mluví bělorusky nebo se zastávají běloruské kultury, se dříve nebo později dostávají do konfliktu se státním systémem.
Jak dlouho žijete v Praze a proč jste se rozhodla sem přijet?
Jsem tu již 9 let. Přijela jsem ihned po škole, abych nastoupila na vysokou školu. Pocházím z malé vesnice a chtěla jsem poznat jinou zemi i jinou kulturu. Nemohu říct, že jsem chtěla uprchnout z Běloruska. Bylo mi 17 let a chtěla jsem poznat něco nového.
Je problém vycestovat z Běloruska a získat vízum?
Donedávna nebyl problém odjet z Běloruska do zahraničí pro nikoho. Jedinou překážkou byly snad peníze, protože vízum do Evropské Unie stojí 60 eur. Ti, kdo chtěli odjet ze země, si to mohli dovolit. Hodně lidí se ptá, jestli je možný odjezd ze země i pro politického aktivistu. Vláda se k odjezdu těchto lidí stavěla spíše pozitivně, zejména když odjížděli natrvalo. Ale ne nadále, když byly EU stanoveny přísnější sankce po popravě atentátníků. Seznam lidí, kteří nesmějí vycestovat z Běloruska, byl rozšířen o oligarchy napojené na Lukašenka. Evropské firmy nesměji mít žádné obchodní vztahy z firmami, vlastněnými těmito oligarchy. Lukašenko se tedy rozhodl, že ani političtí aktivisté nebudou moci vycestovat, protože vyzývali EU k sankcím proti režimu. V posledních dnech se již některým lidem stalo, že nebyli puštěni přes hranici. Zjistili to až na hraničním přechodu, kde jim jen řekli, ať se vrátí domů. Ale hodně mladých lidí i nepřímo angažovaných v politice odjíždějí z Běloruska.
Kam mladí Bělorusové nejčastěji odjíždějí?
Nejvíce odjíždějí do Polska za studiem. Po roce 2006 zde byl vytvořen program pro ty, kteří nemohou v Bělorusku studovat vysokou školu. Do Prahy také přijíždí hodně mladých lidí, i kvůli tomu, že studium je zde zadarmo. V Bělorusku vysokoškolské studium vyjde dráž než v České republice.
Jaká je úroveň vysokých škol v Bělorusku? Platí zde, že technické obory jsou víceméně svobodné, ale obory humanitní jsou zatížené státní ideologií?
Státní ideologie je na všech univerzitách, jen v závislosti na oboru je prosazována více či méně. Vše závisí na vedení univerzity, nakolik chce být loajální buďto k vládě, nebo ke studentům. Ale obecně v Bělorusku akademické svobody nejsou. Technické obory jsou velice rozvinuté, hlavně díky sovětskému dědictví, kde byl kladen důraz na matematické vzdělání a technický rozvoj. Obecně je pro mě ale těžké hodnotit tuto úroveň, protože jsem nestudovala běloruskou univerzitu. Ale například můj bratr, který nyní končí medicínu, není spokojený. Říká, že profesoři mají špatnou motivaci a kvůli široké vládní kontrole nepočítají s vysokou možností rozvoje či výdělku.
Když jste přijela do České republiky, snažila jste se angažovat v podpoře politické opozice v Bělorusku?
Když jsem přijela do Čech, měla jsem neustálé nutkání něco pro svou zemi dělat. Byla jsem hodně aktivní, ale také naivní. Snažila jsem se například organizovat běloruské kulturní akce a spojovat běloruské studenty. Pracovala jsem pro společnosti Člověk v tísni i Občanské Bělorusko. Například jsem pracovala na projektu, který byl založen na seznamování Bělorusů s transformačními procesy ve státní správě či ekonomice. Tento projekt byl velice zajímavý a prospěšný, ale já jsem si postupně uvědomila, že v Bělorusku se tyto znalosti nedají uplatnit. Konečně jsem pochopila, že budu pro svou zemi více užitečná, pokud se stanu specialistkou ve svém oboru.
Mají Češi povědomí o situaci v Bělorusku?
Většina lidí, které potkávám, letmé povědomí o Bělorusku má. Co je mi ale líto, že jediná asociace s Běloruskem u těchto lidí je diktátor Lukašenko.
Nikola Seifrtová
---
Volja Dudko pochází z malé obce v západním Bělorusku. V 17 letech přijela do Prahy, kde vystudovala Vysokou Školu Ekonomickou. Patří k nevelké skupině Bělorusů, kteří mluví svým jazykem, a kterým není jedno, co se v jejich zemi děje. Díky aktivní občanské pozici se ještě během studia zapojovala do činnosti běloruské diaspory v Praze. Ve snaze pochopit, proč se Bělorusko netransformovalo ze sovětské země v nezávislý demokratický stát, napsala diplomovou práci o ekonomické transformaci v Bělorusku. Nyní pracuje jako finanční analytik v mezinárodni společnosti.
Foto: Archiv Volja Dudko